Jdi na obsah Jdi na menu
 


Výletníci

13. 9. 2006

 

Mami, kam teče Venara?“ Chlapec upíral své zvídavé oči na drobnou ženu s copem zrzavých vlasů, jenž vařila oběd.

Otočila se na něj a zamrkala. „Daleko,“ pokusila se ho odbýt.

Ale kam?“ Synek se nenechal jen tak opít rohlíkem.

Matka vzdychla. „Vtéká do Velké řeky.“ Zamíchala polévku v hrnci a dala mu ochutnat.

Pofoukal obsah velké dřevěné lžíce a spolkl jej. Pokýval hlavou, ale místo očekávaného hodnocení, pronesl: „A mami, kam teče Velká řeka?“

Rezignovaně pohladila synka po stejně zrzavých vlasech, jako byly ty její, a poslala ho za tatínkem.

Chlapec odcupital do pracovny. Nad velkým dřevěným stolem se skláněl muž, který mu byl vzorem. Byl uznávaný i mezi ostatními gnómy, uměl stavět takové ty malé mechanické hračky. Zrovna včera mu ukazoval podivnou trubičku, do které nasypal takový černý prášek a navrch dal malý kamínek. Pak si od maminky z kuchyně přinesl žhavý uhlík a přiložil ho ke druhému konci té trubičky. Ozvalo se bouchnutí a kamínek odletěl.

Tati, kam teče Venara?“

Cože?“ Gnóm se vyděsil a věcička, kterou se pokoušel dát dohromady, cinkla o desku stolu.

Kam teče Venara?“ Zopakoval otázku chlapec a přesunul se blíž k otcovu stolu.

Jozo, já pracuji,“ vzdychl. „Řeky tečou od pramene z kopce dolů. Tam se setkají s jinou řekou a tečou spolu dál. A tak dál, a tak dál.“ Narovnal si zvětšovací brýle, vynález jednoho gnómského strýčka, a pokračoval v sestavování čehosi.

Jak dál?“ zeptal se chlapec, ale otec mu již nevěnoval pozornost. Nebyl to špatný otec, občas se ale tak zabral do práce, že ho nedokázala vyrušit ani vůně maminčiny výborné polévky.


Vyběhl ven. Běžel po lesní cestě, krátké nožky přeskakovaly kořeny listnatých stromů, najednou se zastavil a rozhlédl se. Rupin se právě blížil z opačného směru. Byli nejlepší kamarádi od raného dětství, jejich rodiny se navštěvovaly a Jozova máma snad už pomýšlela, až se její syn jednou ožení s Rupinovou mladší sestrou Bekou.

Tak co?“ řekl udýchaně Jozan.

Neřekli mi to,“ odpověděl stejně udýchaně Rupin, „asi to neví.“

Hmm, naši taky ne, a to jsem si myslel, že je můj táta nejchytřejší.“

Chlapci si sedli na kládu padlého stromu, nohama se lehce dotýkali hladiny říčky Venary a usilovně přemýšleli. „Jak to asi je?“ zašeptal Jozan se svraštělým čelem.

Rupin zatřepal svými polodlouhými, slámově žlutými vlasy a řekl: „Tak to bychom to měli zjistit.“

No jasně,“ vyskočil zrzek a začal divoce gestikulovat, „postavíme tu nejlepší loď, vezmeme spoustu jídla a zjistíme, kam teče řeka!“

Oběd!“ ozvalo se z dáli.

Tak odpoledne,“ slíbili si chlapci a utíkali domů.


Mám lano, co máš ty?“ zeptal se Jozan kamaráda, když se sešli odpoledne.

Kus chleba.“

Rupe, to nám nestačí ani jako odpolední svačina.“

Tak jak to uděláme?“ Blonďáček se rozhlédl po okolních stromech.

Svážeme kmeny lanem a postavíme vor.“

To zní jako dobrý nápad, ale budeme potřebovat pilu.“

Táta ji nedávno použil při nějakém pokusu, takže je teď zničená,“ zamyslel se nahlas Jozan.

My jednu máme, dojdu pro ni,“ řekl Rupin a rozběhl se k domovu.

A vem i lano,“ volal za ním zrzek.


Plížila se lesem, mezi keři a pod padlými kmeny. Snažila se, aby její kroky na suchém listí nevydávaly žádný hluk. Téměř se jí to dařilo, jen jednou jedinkrát jí pod nohou křupla větvička.

Chtěla zjistit, proč její bratr ukradl z kůlny pilu a lano a nese je do lesa. Co si myslí, že dělá? Chce si snad postavit vysněný domek na stromě bez ?

Oba chlapci se naráz otočili do místa, kde stála. Vykukovala spoza vzrostlého javoru.

Beko, co tu děláš?“ zeptal se naštvaně Rupin.

Já,“ vystoupila na cestu, „jsem chtěla vědět, co děláte.“

Tys mě sledovala, ty malá kryso,“ rozzuřil se Rupin a chytil sestru za cůpek světlých vlasů.

Néé,“ zaječela, „řeknu to mámě.“

To si zkusíš.“

Nech ji.“ Jozan chytil kamaráda za rameno.

Rupin sestru pustil a ta se začala rozhlížet po započaté práci. Na zemi se válelo několik skoro stejně silných a dlouhých klád.

Co s tím budete dělat?“ zeptala se.

Do toho ti nic není, drzá lasičko,“ obořil se Rupin na sestru a ta po něm loupla zlostným pohledem. Ačkoli byla skoro o dva roky mladší, výškou bratra málem předehnala. Nacházeli se zrovna ve věku, kdy se to dalo považovat za normální. I tak by však podešli průměrného kentaura, aniž by se museli sklonit.

Chci se plavit s vámi,“ řekla, když jí došlo, že vidí základ slušného voru.

To nejde,“ okřikl ji bratr, „tohle není nic pro holky.“

Ale jo,“ vmísil se do sourozeneckého boje Jozan, „mohla by se nám hodit.“ Při tom na kamaráda mrknul jedním okem.

Vážně?“ zaradovala se Beka. Radostí dokonce poskočila na místě.

Jasně,“ přikývl Jozan, „ale aby ses k nám mohla přidat, musíš složit zkoušku.“

Zkoušku?“ Oba sourozenci vyjekli zároveň.

Musíš zajít domů a říct, že chceš nějaké jídlo. Třeba že máš hlad. Až ho získáš, najdi ještě jedno lano. A všechno to přines sem.“

Přikývla a vydala se poklusem k domovu.

Ale neprozraď nás,“ následovalo ji varování.

Zbláznil ses? Brát s sebou sestru je dost špatný nápad,“ prohlásil Rupin, sotva zmizela mezi stromy.

Neboj, mám to promyšlené, Beka nám pomůže, ale až budeme vyplouvat, necháme ji doma.“


Večer, jen chvíli před tím, než starostlivé matky začaly svolávat svá dítka k večeři, byl vor hotový. Trojice gnómských dětí se rozhodla, že jej musí vyzkoušet. Opatrně ho spustili na hladinu. Jako první na něj skočil nejodvážnější Jozan. Vor se povážlivě rozhoupal a zrzek málem ztratil rovnováhu, podařilo se mu to však ustát a přitáhnout se za kořen zpátky ke břehu, aby mohli nastoupit i Rupin s Bekou.

Jedeme hned?“ zeptala se.

Blázníš? Kdybychom nepřišli na večeři, tak by nás hned začali hledat,“ vyštěkl na ni Rupin.

Aha...“

Lepší bude, když vyjedeme po snídani,“ řekl Jozan. „Ještě ale budeme potřebovat dlouhou tyč na odrážení ode dna a nějaké pádlo, až bude voda hluboká.“

Vezmu mámě prkýnko,“ napadlo Beku.

Dobře,“ souhlasil Jozan a přitáhl je ke břehu. Vor zakryli větvemi a listím, aby ho nikdo do rána neobjevil. Pak se rozloučili a vydali se ke svým domovům.


Trhnul sebou na posteli. Cože? To už je ráno? Rychle se oblékl a vykoukl z okna. Právě svítalo. Tiše se vyplížil ze svého pokoje, opatrně překročil vrzající prkno na podlaze v chodbě a po schodech sešel do kuchyně. Celý dům ještě spal – naštěstí. Hlavně aby se neprobudila sestra. Kdyby ho někdo načapal, bylo by po průzkumné výpravě.

Ze spíže sebral jeden z chlebů. Rodiče byli pekaři a díky fungujícímu směnnému obchodu ve vesnici si žili dobře. Vlastně stejně jako všichni. Popadl prkénko a vylezl na dvůr oknem. Dveře totiž vrzaly a Jozův otec byl příliš vytížený, než aby je přišel opravit.

Kde jsi tak dlouho,“ peskoval Rupina Jozan, který tu zřejmě stál už delší dobu a odklízel větvičky a listí z voru.

Promiň,“ řekl a položil své věci vedle těch, co přinesl Jozan. Měli chleba, nějaké koláče a trochu medu. Potom dvě prkénka na pádlování a jednu tyč. Podle druhu opotřebení Rupin odhadoval, že byla uradena z kurníku, přímo podřimujícím slepicím. Vzhledem k tomu, že Jozanova rodina nevlastnila žádné slepice, musel se ráno dost proběhnout.

Když začali pokládat očištěný vor na hladinu, odněkud z lesa přilétla šiška a trefila Rupina do zad. V zápětí za ní druhá, která klepla Jozana přes ruce.

Au,“ vykřikli chlapci a podívali se směrem, kterým tušili zákeřného útočníka.

Z houští se prodrala Beka. Byla oblečená v noční košili, měla rozpuštěné vlasy a v ruce držela šátek, v němž něco cinkalo. Druhou rukou svírala šišku pro případ, že by se pohnuli.

Vy jste chtěli odjet beze mě!“ řekla naštvaně a popošla k nim. „Řekli jste mi, že vyrazíme po snídani, místo toho jste si za mými zády domluvili jiný čas!“

No, co se dalo dělat. Beka jela s nimi. Kdyby ji nechali stát na břehu, vzbudila by nejen rodiče, ale i půlku vesnice. Minimálně.

Sotva minuli poslední spící domy vesnice stojící po proudu Venary, Beka rozbalila šátek a vzala z něj hřeben, aby se mohla učesat.

No skvělý,“ prohlásil Rupin, „my se snažíme zajistit zásoby a ty si vezmeš hřeben!“

Loupla po něm pohledem. Její oči byly stejně tmavě modré jako hladina říčky, stejně modré, jako bratrovy. Potom vytáhla zrcátko. Rupin se nevzmohl na slovo. Nevěřícně zakroutil hlavou a posadil se na samý kraj voru, k sestře zády.

Jozan, stojící na zádi s bidlem z kurníku v ruce, se začal smát. Znovu se odpíchl ode dna a upřel svůj zrak na právě učesanou Beku. Na konec cůpku si uvázala stužku a podívala se na něj. Tak kyselý škleb snad Jozan ještě neviděl. Dál už jeli potichu.


Kolem poledne, poznali to podle toho, že všichni naráz dostali hlad, minuli soutok s jinou říčkou. Proud tu byl už celkem silný, takže se jim nepodařilo přistát na břehu.

Příště se to podaří,“ uklidňoval ostatní členy posádky Jozan. Posadil se k nim a ulomil kus chleba. Nechali se unášet proudem a při tom pozorovali okolní svět. Vypadal mnohem obyčejněji, než předpokládali, téměř stejně, jako les, u kterého bydleli, jako louka rozprostírající se za vesnicí.

Musím čůrat,“ špitla Beka, když dojedli. Padl půl chleba a část medu, koláčky snědli už ráno.

Tak to bychom vážně měli přirazit ke břehu,“ zkonstatoval Rupin a trochu úzkostlivě se podíval na kamaráda. Jozan popadl bidlo a postavil se ke kraji voru. Jak ale zapíchl konec mezi kameny na dně a opřel se o něj, celé plavidlo se naklonilo ke straně, kde stál. Sourozenci se taktak zachytili o opačný okraj, veškeré zásoby včetně Bečiných věcí se však zkutálely do řeky.

Pádlujte!“ vykřikl Jozan a skočil pro ně. Vor se naváhl zas na druhou stranu. Sourozenci se sice udrželi, provizorní pádla z odcizených kuchyňsých prkýnek však nikoli.

Rupin skočil a vor se opět nebezpečně rozhoupal. Beka ječela jako kočka, když se jí šlápne na ocas, ale nebylo jí to nic platné. Zůstala sama. Jozan se potápěl pro její zrcátko a Rupin se plácal kousek dál po proudu. Nebyl tak dobrý plavec jako jeho kamarád.

Bylo hloupé jet s vámi,“ fňukala, když celá mokrá vylézala na břeh. K jejímu štěstí se vor zasekl na mělčině, kam za ní doplavali i oba chlapci. Stejně ale musela seskočit do vody, aby se dostala na souš. Zatímco hledala příhodný keř, Jozan zkoumal rozmáčený chleba.

Nemáme co jíst,“ řekl a hodil ho do řeky.

Rupin dotáhl plavidlo do míst, kde vylezli na břeh, a jedním volným koncem lana jej přivázal za nejbližší strom. Pak si sedl vedle.

Chci hned domů,“ oznámila jim zpoza keře vycházející Beka.

Co jsme začali, dokončíme,“ rozhodl Jozan. Rupin jen souhlasně přikývl.


Spát šli bez večeře s myšlenkou, že nebudou ani snídat. Když se začalo smrákat, zuřivým pádlováním prkénky se dostali ke břehu. Stejně ale nevystupovali suchou nohou, takže se modlili ke všem skarům, aby v noci nebyla moc velká zima. Oheň rozdělat neuměli.

Jak jsme asi daleko od domova?“ zamyslel se nahlas Rupin.

Odhadem tak dvacet mil,“ zašeptal Jozan.

Takhle daleko jsem nikdy nebyla,“ řekla Beka. Trvala na tom, že bude spát uprostřed. Leželi na mechu u kořene vzrostlého dubu přikrytí jeho větví.

Doufám, že zítra najdeme nějakou vesnici,“ pokračoval v úvahách Rupin, „potřebujeme jídlo a nějakou přikrývku.“

Natrháme borůvky,“ napadlo Jozana, ale nedočkal se žádné reakce. Oba sourozenci usnuli, jako když je do vody hodí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Koment

(Daniel Polčák, 13. 9. 2006 16:03)

Určitě je tento článek něco neobyčejného a zajímavého, protože ač to není styl fantasy, který by mě zrovna nějak moc bavil, tak to bylo pro mě čtivé.

Po pravopisných chybách jsem se nedíval, takže jsem ani nic nenašel, ale pokud vím, tak ty píšeš bezchybně.

Děj a myšlenka byla zajímavá, jen by to určitě chtělo pokračování a nějakou novou vedlejší zápletku.