Dopisy z domova
Rudá záře vycházející z ležící postavy ji oslepovala a naplňovala pocitem úzkosti. Rudé žhnoucí oči ji probodávaly a zkrvavené prsty se natahovaly po jejím krku. Rudá záře...
Danäe sebou trhla na posteli a prudce se posadila. První noc po návratu paní z Feracieru byla dost hektická, následovaly bujaré oslavy spojené s dlouhosáhlým vyprávěním dějin za posledních dvě stě let. Většina dívek také byla ráda, že dostaly den volna od neustálého učení. Nejvíce pozornosi však bylo věnováno hrdince dne – Merrith.
Lanara i Kiriana rozšiřovaly po hradě příběh, jenž se stal v noci, každá samozřejmě po svém, shodly se snad jen v tom, že obě vynechaly tu část se slepou uličkou zakončenou čtením nápisu na základním kameni. A také v tom, že Merrith padla vyčerpáním.
U snídaně už seděly všechny ženy na svých místech, Elyon v čele dlouhého stolu s Merrith po pravici a Danäe s Kirianou v těsné blízkosti. Lanara spolu s několika dalšími dívkami měla ten den službu, což obnášelo přípravu jídla, jeho servírování a následný úklid. Tyto dny Lanara nenáviděla, to už raději hlídkovala dvě noci po sobě.
„Elyon,“ špitla mezi jednotlivými sousty celozrného chleba Merrith, „můžu tady zůstat?“
V místnosti se rozhostilo napjaté ticho.
„Víš,“ začala pomalu a rozpačitě oslovená, „my bychom byly moc rády, ale...“
„Maminka by o tebe měla starost,“ pomohla jí Danäe. Elyon kývnutím hlavy poděkovala.
Merrith na elfku upřela svá velká hnědá kukadla. „Ale já nemám maminku, jen několik tet a spoustu sestřiček a bratříčků.“
„Nemáš maminku?“ Děvčátko pozorovaly desítky párů očí v celé jídelně.
Zakroutila hlavou. „Ne, jednou v noci jsem utekla z domova,“ přiznala tiše. „Několikrát jsem pod oknem zahlédla takovou milou paní v tmavém plášti, říkala, že mě čeká lepší život, než tam v sirotčinci. Nejdříve jsem se bála, ale potom jsem s ní utekla. Doprovázela mě do hor vždycky v noci. Přes den jsem spala v nějaké jeskyni a ona mi zase večer přinesla jídlo a šly jsme dál. Potom jednou nepřišla. Moc jsem se bála. A pak...“ zaleskly se jí v očích slzy, „zdál se mi divný sen o takovém velkém pánovi na koni, který mě zachránil a najednou jsem byla v té sklepní místnosti a říkala tu dlouhou básničku.“
„Paní Faïen,“ ozvalo se téměř jednohlasně. Sál zašuměl, ale v zápětí opět ztichl.
Po několika dlouhých vteřinách ticha, v němž každá z přítomných jasně slyšela tlukot svého srdce, vzala situaci do rukou Elyon. Vstala a pozvedla hrnek s teplým bylinným odvarem. „Přivítejme novou členku našeho řádu.“ Ostatní dívky udělaly totéž. „Vítáme tě, Merrith Feracierská.“
Ozvaly se tři salvy cinkání a klapání hrnků, nejdříve o sebe, pak o stůl a znovu o sebe.
Staronová paní hradu, Elyon z Feracieru, a nejmladší členka řádu Vlakýr, Merrith Feracierská, se rychle spřátelily. Holčičku k bělovlasé majestátné ženě vázalo jakési neviditelné pouto, o kterém věděly jen ony dvě. Ostatní mohli jen tušit.
Kiriana zasedla k mohutnému stolu ve své ložnici a vytáhla dřevěnou truhličku s papíry a psacími potřebami. Napsala dopis do sirotčince, aby se o dívku nebáli, že je o ni dobře postaráno. Přikázala jí to Elyon, ale Kirianě to nevadilo. Za těch sedm let, co zde pobývala, se díky své učenlivosti vypracovala až na správcovou hradu. Ona jen zastupovala neviditelnou sílu, jejíž návrat předpověděla věštba. A teď moc nad hradem svěřila zpět do jejích rukou.
Těžce si povzdechla při pomyšlení na svůj život před příchodem na Feracier. Co byla? Jen ustrašená bylinkářka, ale tvrdý život tady ji naučil mnohému, především postarat se sama o sebe a přežít.
Srolovala dopis do úhledné ruličky, zapečetila jej a vystoupala do jižní věže. V komůrce na jejím vrcholu se nacházelo několik dřevěných pryčen a ohlodané kosti větších i menších zvířat, podlahu pokrývala vrstva ptačího trusu. Jinak byla místnost prázdná. Kiriana přistoupila k jedinému okénku a vykoukla ven. Ledový vítr si pohrával s jejími zlatými vlasy a nesl vzduchem dívčino silné táhlé hvízdnutí.
Po chvilce čekání na okenní římse přistál vzrostlý orel skalní a ostražitým okem pohlédl na Kirianu. Dívka sebou trhla. Před ostatními Valkýrami skrývala jisté tajemství, ale byla si jistá, že tenhle orel to cítí. On ví, kdo je ona. Při pomyšlení na to, že by uměl mluvit, jí začaly drkotat zuby. Nebo to snad bylo zimou?
Orel poskočil, roztáhl křídla a jediným dlouhým skokem přistál na nejbližší pryčně. Při tom na zem upustil cosi, čeho si až doteď Kiriana nevšimla. Sehnula se a zachvěla se odporem. Dívala se na mrtvého netopýra, jehož tenká blanitá křídla pokrývala souvislá vrstva jinovatky. Dozajista umrzl za letu. Vedle něj ležela mrtvolka bílé holubice, jenž na krku nesla zlatý přívěsek ve tvaru dubového listu – elfský erb. Obě zmrzlá stvoření měla k nožkám připevněný podobný srolovaný papír, jaký Kiriana zamýšlela přivázat k orlímu pařátu a vyslat jej do světa, což také udělala.
Použila k tomu modrou stužku, protože modrá je barvou míru. Potom vrazila orlovi do zobáku kus šunky, který si odnesla od snídaně, a pošeptala mu několik kouzelných slov. Orel se na ni podíval, jako by chtěl říct: To je hračka. Poskočil zpět na parapet a vyletěl z okna ven.
Kiriana se sehnula pro mrtvá zvířata, ale štítila se jich, takže si odepnula levý rukáv a mrtvolky do něj pečlivě zabalila. Pak se rozběhla dolů po točitém schodišti.
Elyon a Danäe doprovodily Merrith do jejího pokoje. Byl to ten hned vedle Danäe. Děvčátko si sice přálo bydlet u Elyon, ale ta si už zvykla na podzemní prostory, pro upírku přeci jen příhodnější, ale pro lidské dítě naprosto nevhodné.
Všechny tři se posadily na postel a Merrith, sedící uprostřed, se začala vyptávat: „Jak to, že máš bílé vlasy?“
Elyon se zasmála. „To proto, že nejsem z lidského rodu jako ty, ale z rodu upírů. A můj táta byl elf.“ Odhalila jedno ucho – špičaté.
„Ale ona je elfka a nemá bílé vlasy,“ ukázala Merrith na Danäe, jejíž vlasy byly černé, poměrně krátké a hladce upravené, takže zdůrazňovaly všechny rysy typické pro elfy, především její uši, pro dítě tak přitažlivé.
„Je ještě moc mladá, aby měla bílé vlasy,“ řekla Elyon. Danäe se potutelně uculovala.
„A ty jsi stará?“ zeptalo se naprosto bezelstrně děvčátko. Obě ženy se zasmály.
„Ano, jsem,“ přiznala Elyon, „ale my upíři jsme jiní, než vy lidé, to jsem se ti snažila vysvětlit.“
Na dívčině výrazu bylo jasně znát, že usilovně přemýšlí.
„A kolik je tobě?“ přerušila tok jejích myšlenek Danäe.
Merrith bez přemýšlení elfce ukázala dlaň s roztaženými prstíky.
„Takže pět,“ zkonstatovala Elyon, zatímco Danäe stále upírala zrak na ručku o poznání menší, než byla ta její. Rychle, ale jemně uchopila Merrith i za druhou ruku a pozorně si obě prohlížela.
„Co je?“ nechápala Elyon.
„Podívej,“ špitla elfka, „ona má šest prstů, a to na obou rukách.“
Kiriana s uzlíčkem z vlastního rukávu vešla do knihovny. Doufala, že zde najde kentaury. Její odhad ji nezklamal – Faranael rovnal knihy v jedné z polic a jeho otec Faranas právě něco vysvětloval jedné z dívek. Kiriana ji poznala ode dveří, ačkoli stála zády. Nikdo ji nikdy neviděl v jiném než tmavém oblečení, vlasy vždy důkladně schovávala pod dlouhým černým šátkem a na noc se ve své komnatě zamykala. Dokonce si vytvářela magické ochranné pole, takže dřívější noční pokusy ostatních dívek zjistit její barvu vlasů, jenž se později zvrhly v nesmyslné sázky, než je Kiriana striktně zakázala, vzaly za své. Byla to Asma, zvaná Temná.
Tahle členka řádu Valkýr byla jednou z mnoha záhad Feracieru. Moc toho nenamluvila, za to její černé oči zkoumavým pohledem probodávaly každého, kdo se k ní nebezpečně přiblížil. Proto se jí některé dívky bály, ačkoli nikdy žádné neupřela pomoc. Navíc byla jedna z nejlepších v magii, což v mnohých vzbuzovalo závist, v jiných lítost, že ji nechce vyučovat.
„Promiňte, že ruším,“ řekla Kiriana, ještě než za ní pravé křídlo mohutných dveří zapadlo.
Faranas i Asma se na ni od stolu krátce podívali, ale pokračovali dál v poněkud jednostranné debatě.
Za to Faranael už dokončil svou práci, proto z vesela přiklusal ke Kirianě a s úsměvem se zeptal: „Tak, s čím ti můžu pomoct?“
„Šest prstů říkáš?“ podivila se Elyon a s notnou dávkou údivu uchopila Merrithiny ruce.
Vyrušilo je klepání. Ve dveřích se tiše objevila hlava s černým šátkem. „Danäe,“ špitla, „přišel ti dopis.“ Když se elfka zvedla z postele, Asma dodala: „S pečetí elfského království.“
Danäe převzala zapečetěnou ruličku a zlatý přívěsek ve tvaru dubového listu. „Kde je holubice?“ podivila se.
„Umrzla,“ řekla tiše, ale rozhodně Asma, „přinesl ji orel. Kiriana ji našla.“
„Aha,“ vzdychla elfka a rozlomila sestřinu pečeť. Poznala ji hned. Královská pečeť je jen jedna. Sotva dopis dočetla, zaslechla na schodech rychlé kroky. Obě u dveří stojící Valkýry tím směrem pohlédly. Blížila se k nim uslzená Kiriana, v ruce třímajíc cár papíru, jenž před několika okamžiky serval ze zmrzlého netopýra Faranael. Padla překvapené elfce, nejlepší přítelkyni, kolem krku a plakala.
Danäe ji objala, hladila po vlasech, ale nevyptávala se. Věděla, že Kiriana má svá tajemství, se kterými se nechce svěřovat, a tak ji nechala vyplakat na svém rameni,
Přítelkyně však začala mluvit sama. „Zemřela mi sestra,“ šeptala mezi jednotlivými přívaly slz.
Danäe ji odtáhla do svého pokoje. Tichou Asmu, jejíž tvář zůstávala bez výrazu, nechaly stát na studené hradní chodbě.
Sotva se posadily na elfčinu postel, Kiriana začala vyprávět: „Napsal mi bratr, on vyučuje magii. Ale moc to nevynáší, takže má co dělat, aby uživil sebe i svou ženu.“ Vzdychla. „Musím za ním, musím sestře na pohřeb a musím se postarat o Kadmu.“
„Můj dopis byl také z domova,“ řekla tiše Danäe. „Sestra mě chce doma, prý mě čeká důležité poslání.“
„A co ta královská pečeť?“ podivila se Kiriana.
Elfka se rozpačitě rozhlížela po svém skromném pokoji, pohledem těkala od stěn na kamarádku, pak na své ruce a zase na stěny... „Víš,“ špitla, „královna elfské říše je moje starší sestra.“
V Kirianě hrklo. Nevěděla, jestli se má poklonit, nebo dokonce jestli má elfce vůbec veřit. Potom ale pochopila, že Danäe, stejně jako ona sama, celé ty roky skrývala své tajemství. A stejně jako ona úspěšně.
„Taky ti musím něco říct.“ Přiznávalo se jí to jen velice těžko, celou dobu se červenala a pozorovala spáry v terakotové dlažbě.
Danäe pochopila, že jí chce říct tajemství, takže přítelkyni chytla za ruku.
„Můj otec, kterého jsem nikdy nepoznala, byl krysodlak.“
Elfka se na ni dívala trochu nechápavě, navíc přiklonila hlavu k pravému rameni, což byl výraz usilovného přemýšlení.
„Máma byla telepatka,“ pokračovala Kiriana, „takže spojením těchto dvou magických předpokladů jsem vznikla já – zlatovlasá krysa s talentem vyhnout se každé pasti.“
„Já myslela, že se bojíš hlodavců,“ řekla po chvíli Danäe.
„To byla jen zástěrka. Ve skutečnosti se bojím dravců.“
„Ale vždyť v noci jsi normální, viděla jsem tě,“ namítala elfka, „i za úplňku,“ dodala.
„Umím se měnit nezávisle na denní době, jenom když chci.“
„Aha,“ zasmála se Danäe, „tak teď už to chápu.“ Významně pokývala hlavou.
Kiriana ji objala. „Jsi moje nejlepší přítelkyně, doufám, že mé tajemství zůstane tajemstvím.“
„Můžeš se spolehnout,“ ujistila ji.
„Chceme opustit hrad, obě z rodinných důvodů.“
„Teď hned?“ podivila se Elyon stále sedící na Merrithině posteli. Děvčátko sedělo vedle a čekalo, co se bude dít.
„Až se připravíme na cestu, na konec zimy čekat nemůžeme,“ řekla rozhodně Danäe.
„V té šílené zimě vážně chcete někam jít?“ vyděsila se hradní paní.
„Ano, musíme za svými rodinami,“ přisvědčila Kiriana.
„My jsme vaše rodina,“ namítla Elyon.
„Tušila jsem, že to řekneš,“ špitla trochu smutně Danäe a podala jí svůj dopis.
„Ale...“ hlesla Elyon, sotva ho dočetla, „to je přeci povolávací rozkaz od samotné královny elfské říše...“
„Věděla jsem, že mě pochopíš,“ usmála se elfka a mrkla na přítelkyni.
„Ale to znamená, že už se nevrátíš,“ zkonstatovala smutně Elyon.“
„Slibuju, že se přijedu podívat.“
Kirianu najednou přepadla spásná myšlenka.
„Dovol mi sem přivést svou neteř, Kadmu,“ vyhrkla najednou.
Elyon překvapeně zamrkala. „Koho?“
Kiriana se opět rozesmutněla, ale dala se do vypravování: „Jsem ze tří dětí, nejmladší z nich. Měli jsme jednu mámu, ale každý jiného otce. Můj bratr je půlelf a moje sestra upírka. Nedávno zemřela, takže mě bratr žádá, jestli bych se nepostarala o sestřinu dceru. Byla bych ráda, kdyby tu byla vítána, stejně jako já.“
Elyon se zamyslela.
„Když tu mohla zůstat Merrith,“ dodala Danäe. „Přenechala bych Kadmě pokoj.“
„A kolik jí je?“ zeptala se ještě Elyon, ačkoli už byla rozhodnutá jim vyhovět.
„Sedm,“ řekla Kiriana, „odešla jsem krátce po jejím narození.“
„Další upírka na Feracieru,“ usmála se Elyon. Pak se podívala na Merrith a oznámila jí: „Budeš tu mít kamarádku.“
Dívenka zajásala.
„A my po vašem odchodu začneme pořádat kurzy šití. A jako první ušijeme černé závěsy do pokoje naší malé upíří slečny.“
* * *